Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

  Strážní hrad Kamenec

 

 

 

 Podle pověsti stál na úpatí Vrátenské hory vlevo nad dnešní obcí Libovice od 7.do 10. stol. strážní hrad Kamenec, podle něho vedla z Lužickosrbska obchodní stezka do středních Čech.Od 10. století sídlily v okolí kmeny Pšovanů a Lemuzů. Až do 13. stol. bylo Kamenecko jednou z 52 českých žup. Kamenec zanikl již v době Kosmově, kdy jeho roli převzal hrad v Ml. Boleslavi.Někdy bývá označován jako župní hrad Vrátno.

 Chorvati se asi v  6. století usadili na vysočině sudetské, rozdělili se na dvě župy , z nihž první hraničila na západě a jihu s Kameneckem a Boleslavskem...

( Ottův slovník naučný )

 Kamenec, někdy hrad neznámého položení, připomíná se (1088) v zakl. listu vyšehradském a ještě roku 1130 se uvádí.
(Ottova  encyklopedie)

 Roku 945 mladší bratr sv. Václava Boleslav dostal úděl v území Pšovanů, jež někdy po smrti vladyky Slavibora, otce sv. Ludmily, dědictvím připadlo rodu Přemyslovcův a mladším členům jeho uděleno bylo. Boleslav utvořil z jedné části novou župu, která potom sloula župou Boleslavskou ( později Kameneckou ).

 ( Pojednání , Sv. Václav, mučedník, dědic a patron český. autor neznámý )

 Dekanátů, aneb později krajů ještě za panování  Václava II. bylo 29.  Z  několika dekanátů skládaly se arcidekanáty. Dekanát Mělnický náležel k arcidekanátu Mladoboleslavskému, taktéž  sousedící na  východě s dekanáty  Kamenecký  (později Bělský) ...

  Dle pověsti bylo město Kamenec u Mšena kdesi u Libovice a bylo ranou morovou vylidněno a v dobách válečných rozbořeno. V 13. století již nestávalo a sídlem župy i děkanátu byla potom Bělá. V Libovici dosud ukazují místo, kde prý stával kostel a kolem něho hřbitov.
  L. Böhm = Mělník a okres Mělnický ( vydáno 1892, str. 277 )

   V Libovici dosud ukazují místo, kde prý stával kostel a kolem něho hřbitov.Dle pověsti tu bylo město Kamenec. Morovou ranou bylo vylidněno a v dobách válečných rozbořeno. Ve 13. stol. již nestálo. Kamenec byl sídlem župy a děkanátu. Kolem roku 1000 sahala župa Kamenecká směrem západním k Jestřebí, Chlumu, ke Kanině, Chorušicím, Krpům, Hlavnu, až k Labi. Hraničila s župou Pšovskou. Hrad Kamenec zmizel beze stopy. Dějepisec Albín poznamenal, že župani Kamenecké župy měli sídlo ve 12. stol. na Bezdězi. 
(Pověsti z  kokořínska a mšenska - Jiří Zubík, Josef Houžva)

 Na obranu poutníků před lupiči stával na jihozápadním svahu Vrátenské hory strážní hrad Kamenec, z něhož se zachoval místní název Hradiště. 
(Vrátenská hora-turistický průvodce)

 …ze starého Pšova, později zvaného Mělník vedla cesta k Vrátenské hoře. Na jejím úpatí stával hrad Vrátno a podle pověsti město Kamenec. To se morem vylidnilo, možná se ještě přidal požár, v té době častý a nevítaný host, město zaniklo a zarostlo lesem. 
(Z Bezdězských lesů, Karel Sellner.

  Za panování knížete Boleslava I. byla ustavena hradská soustava pro celé Čechy- Kastelánský hrad s knížecím správcem ovládá region, vzniká služebná organizace. Hrady byly výhradně  knížecím majetkem, hradský správce byl zástupcem  knížete v jeho nepřítomnosti- neomezeně vládl přilehlému území- soudní, vojenská a správní pravomoc, výběr daní a dávek, budování opevnění, stavba a údržba cest, hospodářské záležitosti. Kastelán byl obvykle v úřadě jen krátce. Hradské kostely vlastnil kníže.  Region byl zvaný župa, správce župan. Jednou z 52 žup byla i župa Kamenecká..
   Hrad Vrátno se připomíná  v roce 1130 kdy odevzdává poplatky kostelu  Vyšehradskému.
  Hradiště jsou opevněny palisádou (kůly), zdvojením vznikla jednoduchá hradba, nejčastěji hlinitokamenitý násep, příkop, most, brána, věž. Sruby dřevěnné, knížecí paláce na kamenné podezdívce.
  Na přelomu  13. a 14. století byla Pražská diecéze  rozdělena na arcijáhenství a ty dále na diecéze. V Boleslavském arcijáhenství byl zřízen, spolu s jinými, i děkanát Kamenecký. Za panování Českého krále Václava II. ( 1271- 1305 ) již město ani hrad nestály a pro název děkanátu byl použit tradiční název oblasti - Kamenecký. Děkanáty byly zrušeny roku 1631 a nahrazeny vikariáty odvozenými z nového rozdělení území na kraje.
  " České země ve středověku "

Když jsem v šedesátých letech přišel do Nosálova, vyprávěli mi místní, že když se po vzniku JZD začalo orat traktory a tudíž do větší hloubky, vyorali pod Libovicemi u cesty na Lobeč starou lidskou lebku.

   Pod Kameneckým hradem

  Nedaleko župního hradu Kamence, který se prý rozkládal někde mezi Lobčí a Libovicemi, stál malý, pohledný hrádek. Patřil baronu Rombergovi, válečníkovi, který ve vítězných bitvách získal docela pěkné jmění. Chtěl však ještě víc a proto si vzal do hlavy, že si zajde pro další zlaťáky do hlubokých sklepů pod zříceninou Kameneckého hradu. Jednoho dne o půlnoci vzal lucernu, opásal se těžkým mečem a vydal se za pokladem. Hodinu bloudil temnými,  zatuchlými chodbami, až narazil na stářím zrezivělé dveře. Otevřel je bez větší námahy.Když baron vstoupil do prostorné komnaty, oslnila ho hromada ryzího zlata a stříbra. Vtom ve skalním výklenku zahoukala sova. Barona polil studený pot. Poznal v sově samotného ďábla, který poklad hlídal. Trvalo hodnou chvíli, než se pan baron uklidnil a mohl pekelníka pozdravit. Sova kývla uznale hlavou. Baron v tom shledal její souhlas, že se může s chutí pustit do díla. A pán se měl k činu. Naplnil drahými kovy nejen měšce, ale i všechny kapsy u svého pláště. Když už nebylo kam bohatství uložit, naplnil si i svá ústa. Potom se vydal na zpáteční cestu.Obtěžkán poklady vyšel na denní světlo právě když se probouzel nový den. Domů se dobelhal naprosto vyčerpán. Odhodil na zem plášť nacpaný drahými kovy, vyplivl z úst všechno zlato a padl bezmocně na široké schodiště.Těžká nemoc na sebe nedala dlouho čekat. Baron měl mnoho peněz, ale málo síly a zdraví. Zanedlouho zemřel. Pro zlato a stříbro si jednoho dne o půlnoci přišel ďábel a odnesl je zpátky do hlubokých sklepů pod Kameneckým hradem.

  Strašidelný pohřební průvod.

  Podle starých letopisů a vzpomínek pamětníků bývala dříve i ta povětrnost jiná. Panovaly krutější zimy se sněhem po pás a mrazy, až stromy pukaly, a tak žhavá léta, že lidé vedrem omdlévali a na troud vyprahlé lesy se samy vznítily. Byly tak urousané roky, že obilí nastojato hnilo, a naopak  zase tak suché, že ozimy uschly a jař vůbec nevzešla.
   Jeden takový žíznivý rok  postihl i Nosálov. Po tuhé zimě chudé na sníh následoval zjara tak silný přísušek, že se pole s lehčí půdou změnila v prašná pískoviště a na oněh s těžší půdou se vytvořily pukliny široké jako dětská dlaň. Pro velké parno nebylo možno v denních hodinách vyjít ze stínu a natož pak pracovat na polích. Nutné dílo, což před tím nikdo nepamatoval, lidé prováděli až večer i v noci.
  Jednoho pozdního večera se několik nosálovských žen vypravilo okopávat řepu. Práce jim šla dobře od ruky. Noc byla chladnější než jindy, světla bylo skoro jako ve dne, protože měsíc stál před úplňkem. Tak se na poli zdržely zvláště dlouho. Mohlo být k půlnoci, když náhle zaslechly zvonění. Stále sílilo a přibližovalo se, až se z úvozu běžícího kolem řepniště vynořil podivný pohřební průvod. V čele, jak je na vsích dosud zvykem, šel vážný muž s křížkem, za ním kněz v pohřební komži s přisluhujícími pacholaty, následoval dvouřad postav v kápích, asi mnichů, s hořícími svícemi. Dále kráčelo jakési bratrstvo či cech se znaky a korouhvemi a pak již jel vůz s rakví tažený čtyřspřežím koní černých jako havran, sledovaný zástupem truchlících. Všichni, zvláště pak mužští, byli tak pitvorně přistrojeni, že nebýt hrůzy, kterou procesí vzbuzovalo, byly by se báby daly do smíchu. Žádná z nich se nemohla děsem pohnout ani vypravit ze sebe slovo, a tak se jen krčily k zemi, každá na svém místě mezi řádky řepy a čekaly až strašidelný pohřeb přejde.
  Doma ženy o svém vidění raději pomlčely. Bály se úsměšků. Když se druhý den zjevení opakovalo, již nevydržely a svěřily se hospodáři, u kterého pracovaly. Jak bylo možno očekávat, sedlák domnělým babským povídačkám nevěřil, jen se tomu smál. Přesto, aby ženským ukázal, že má pro strach uděláno, se ještě té noci , pro jistotu s ručnicí, vypravil na pole.
  Trpělivě seděl na mezi, přemohl spánek i pokušení vystřelit na zajíce, který do řepy přihopkal, až se vzdor svým pochybám i on dočkal zjevení. Když hodiny na bezdějčském kostele odbily dvanáct a nosálovský ponocný jim odpověděl rohem, zaslechl stejně jako ženské tajemné zvonění a vzápětí na vlastní oči spatřil strašidelný pohřební průvod. Dodal si potřebnou odvahu, uchopil pušku a vystřelil jednou, dvakrát a ještě potřetí... Ale průvod nezastavil, jako by se nic nestalo pokračoval dál ve své cestě. Sedláka přešlo hrdinství a vystřídal je strach. Vrátil se domů nezvykle zaražený, jako když jej noční vidění něčím poznamenalo, a jen nerad o tom, co viděl, vyprávěl.
  Od toho dne přísně zakazoval - po něm i ostatní sousedé - pracovat na poli v noci. Proto strašidelný průvod již nikdo nespatřil. Dlouho se však na něj nezapomělo. Lidé se dohadovali - a to je záhadou dodnes - čí byl ten pohřeb, proč se zjevení ukázalo právě na nosálovských polích. Souviselo snad nějak s nešťastným osudem kdysi prý na svahu Vrátenské hory ležícího významného města Kamenec, které podle pověsti beze stopy zmizelo, když všichni jeho obyvatelé pomřeli strašnou černou nemocí ?

  Podle vyprávění z Bezdědic  zapsal O. Lauerman

   O Suchém mlýně.

 Jméno Suchý mlýn napovídá, že tu před věky býval mlýn a že náš potok v té době i zde sloužil člověku.Samotu opředl lid zajímavou pověstí: Byl to mlýn a nebyl. Voda tekla na kolo, mlýn klapal, ale uvnitř nebylo mlýnských strojů. Ve mlýně skrčeném pod skalami a v stínu obrovských smrků a borovic bydleli loupežníci a mlynář byl jejich hejtman. Ve skále za mlýnem měli skrýše na uloupené věci. Hejtman se zamiloval do krásné rychtářovy dcery z Bezdějček, unesl ji do mlýna, zde ji uvěznil a nutil, aby se stala jeho ženou. Milá dcerka  vše dobře prohlédla a když loupežníci odešli, zdvihla část podlahy, seskočila do podkolí a opatrně vyhlédla do dolu. Potom jako ptáče přeletěla důl, mezi skalami vystoupila na pláň a utíkala domů. Rychtář svolal muže ze vsi a za soumraku mlýn obstoupili. Schytali všechny loupežníky a odevzdali je právu. Mlýn se po čase zřítil, náhon byl zasypán sesutou částí stráně a poněvadž voda více do náhonu netekla, říkali tu v Suchém mlýně.Kdyby jste tudy šli večer, uvěříte, že snad v mnohém má stará pověst pravdu. Je to místo pro historky o loupežnících jako stvořené, v 18. století se nazývalo Räuberloch- loupežnická díra.

  Poklad ve Vlčince.


  Z hlavního dolu mezi Bezdědicemi a Vískou vybíhá na sever až po Klůček (351 m) úzká a skalnatá rokel Vlčinka. Jednou tu odpočívali v chladu lesa honáci polských vepřů a jeden z nich spatřil na skále dva vytesané skřížené meče. Vylezl na skálu, aby si lépe znamení prohlédl a spatřil že tu je do pukliny vsazený kámen. Když jej vyloupl a sáhl do dutiny, vytáhl měšík plný peněz. Bylo to místo, kde měl pověstný Bímšvenc, pravým jménem Kumr, vrstevník Babinského, skrytý poklad. Bímšvejc byl později lapen a uvězněn na Špilberku. Ze své cely se proboural kamny k Babinskému. Oba spolu uprchli ale brzy byli opět chyceni. Bímšvejc pocházel z Vísky  a je o něm mnoho loupežnických historek.

 ( podle K. Sellnera )

  Petrovští a Spálený mlýn.

 I v našem kraji lidé doplatili na Bílou horu. Ti kdo nechtěli zradit svoji víru a stát se katolíky opouštěli raději svou zem.S domovem se rozloučil i mlynář ze Zákovského dolu. Mlýn ale nezůstal dlouho opuštěn. Jednoho dne se tu objevil nový pán, do skutečného mlynáře měl ale daleko. Stejná byla i jeho chasa. pan otec, nebyl to nikdo jiný než zakuklený vůdce loupežníků Petrovský se místo po mlýně toulal po lesích. Často zmizeli i na několik dní.Lidé neměli tušení kdo se jim v mlýně usadil. Loupeže v okolí přičítali tlupám darebů z lesů za Bezdězem. Až jeden chalupník z Březovic spěchal brzy po ránu dojednat mletí spatřil ze stráně nad mlýnem divný obraz, Dva mlynářští si v náhonu vymývali krvavé rány, další vynášeli do skrýše pod balvanem ve stráni pytle ve kterých určitě nebylo obilí ani mouka, ale nejspíš kořist z nočního lupu. Chalupník se rychle vrátil do vsi. Rychtář poslal posla do Bělé a sousedé zatím mlýn z povzdálí hlídali.Ještě v noci přitáhli do Zákova vojáci, mlýn obklíčili, loupežníky pochytali a mlýn zapálili.Unikl jenom mlynář- Petrovský skrytou stezkou, známou jenom jemu. Ze strachu se nevrátil ani pro ukrytý poklad. Vyzdvihl si ho po čase chalupník,který loupežníky odhalil a koupil si za něj v Březovicích velký statek.
  Jiná pověst vypravuje, když ještě zámek Houska ve své staré podobě stál, uhnízdil se v něm strašlivý, ukrutný loupežník s nešlechetným lidem. Ten loupežně vpadal do okolního krajea vracel se s velkou kořistí do pevného hnízda. Jemu podřízeny byly loupežné roty, z nihž jedna se také usadila v jeskyni Petrovině, blízký mlýn vypálila a jeho obyvatele povraždila. Loupežníci obsadili Petrovinu a běda pocestnému, jenž nevědomky se ubíral  Žákovem. Neuviděl více vycházet slunce. Jak dlouho hlavní vůdce na Housce žil, ozýval se i Žákov lkaním přepadených obětí. Když potom vůdce na Housce rukou jistého stráneckého osadníka zastřelen byl, ozbrojil se vesnický lid rozličnou zbraní, schytal loupežníky a odevzdal je právu. Tak bylo zbaveno okolí těchto ukrutných hostů.

 ( podle K. Sellnera 

  Poklad v Petrovině.

  Chudý chasník v Sudoměři se zamiloval do dcery svého hospodáře a spanilá dědička statku splácela mu upřímnou oddaností. Sedlák se dozvěděl o lásce mladých lidí, ale nehromoval ani chasníka nevyhnal a dceři nehrozil, nýbrž rozšafně chasníkovi pravil.: "Milý Honzíku, Anču ti dám a ty mi přineseš čtvrtci stříbrňáků. Jedno slovo jako sto. Platí?" Podával Honzíkovi ruku 
a Honzík si plácl, dodávaje: "Platí pantáto, dej nám pánbů štěstí." Řekl to vesele, ale když přemýšlel, kde vezme čtvrtci stříbrňáků, bylo mu úzko u srdce. V podvečer zašel do polí
a došel až  k tajemné, strašidelné rokli Bárentě. Sedl si na starý pařez a hleděl do tmavé rokle. Pojednou stála před ním stará babička  s mošničkou plnou koření. Honzík k ní udiveně vzhlédl, ale babička se usmála a pravila: " Vím co tě trápí Honzíku, ale mám Anču ráda a pomohu vám oběma. Potřebuješ čtvrtci tolarů a já o nich vím. Nebojíš li se bude Anča tvá." Honzík vyskočil, v očích mu blýsklo a pravil: "Třeba s čertem se budu prát, abych Anču dostal. Povězte mi jen babičko, kde je poklad." Babička řekla: "Před mnoha lety byl v Petrovině loupežník Petrovský a měl tam ukrytý poklad. Neužil si peněz, protože jej chytili, do Boleslavi odvedli a oběsili. Nikdo z jeho bandy o pokladu nevěděl a tak je v Petrovině dosud ukrytý. Do týdne máme úplněk. V tu noc musíš jít do Petroviny a čekat tam, až ponocný v Březovicích bude troubit dvanáctou. Dobře se dívej, do kterého kouta Petroviny padne v tu chvíli měsíční zář. Uvidíš tam modrý plamínek. V tom místě je poklad. Pospěš si abys jej dobyl, než kohout poprvé zakokrhá a nedbej na nic, ať uslyšíš a uvidíš cokoliv. Až poklad dobudeš, přehoď jej bílým nespraným šátkem, poděkuj bohu a pomodli se za duši Petrovského. Potom můžeš poklad vybrat a odnést. Cestou domů se neohlížej a doma opět přikryj poklad bílým šátkem." Honzík babičce poděkoval a než se vzpamatoval byla babka tatam a vůkol ticho jako v hrobě.
V den úplňku odešel večer k Petrovině, vlezl do jeskyně a vše se stalo jakbabička předpověděla. Honzík poklad našel, přikryl jej bílým šátkem a nedbal podivného strašidelného nářku který se okolo skal ozýval, ani neviditelných rukou které jej od pokladu chtěly odtáhnout. Modlil se za duši Petrovského a vyzdvihl těžký hrnec plný tolarů. Došel bez nehody domů, ukryl poklad bílým šátkem pokrytý v maštali kde spával a ráno přinesl jej sedlákovi který mladým lidem požehnal.

  ( Podle Jana E. Konopasa)

  Mord

 O posvícení v říjnu 1670 prodával v nosálovské krčmě cukrovinky Matěj Zumr  ze Sudoměře.
V úterý 12. října 1670 časně z rána  za husté mlhy vracel se Zumr se strženými penězi a se zbytkem zboží z Nosálova do svého domova. V lese pod Nosálovem  u "Černé louže" ( Jezovina ) se k němu přidružil mladý, asi 20 letý pomocník podbezdězského myslivce, Jan Bensch, rodilý z Nosálova. Doprovodil Zumra až na důl pod Sudoměří, kde  "U zádušní hrušky" starého Zumra úkladně zastřelil a oloupil. Vzal mu 45 krejcarů rýnských i něco perníkového zboží a pokroutek. Večer o muzice rozdával uloupené cukroví děvečkám ze vsí Kruhu a Žďáru. Z uloupených peněz  dal 21 krejcarů bezdězskému ševci jenž Bensche k vraždě navedl.
 V místech vraždy potkaly Bensche děvečky ze Sudoměře, když šly na důl pro vodu a také jiní lidé ze vsi Trnové Bensche toho rána  na cestě z Nosálova viděli. Brzy po vraždě byl Bensch na cestě z Vísky do podbezdězské myslivny jat a k právu do Bělé odveden. Zde seděl v městském vězení v kládě a poutech do 1. března 1671. Toho dne podařilo se mu za pomoci svobodné dívky, švakrové vězeňského dozorce, z vězení utéci do Žitavy.
 Z výpovědí svědků se dovídáme některé podrobnosti. Výstřel slyšela děvečka Anna Voláková ze Sudoměře, když šla ráno pro vodu. Na dole našla Zumra ležícího na zemi, celého zkrvaveného, který ještě dýchal. Spěchala pro vodu, aby ho ošetřila, ale než se vrátila byl již Zumr mrtev. Běžela do vsi, strhla pokřik, lidé spěchali na důl, přinesli Zumra do Sudoměře  a druhý den ho u kostela pochovali.
 O způsobu vraždy svědčil Jiřík Mikulášův, lékař ze Sudoměře, který také slyšel ránu. Když doběhl na důl byl Zumr již mrtev. Svědek potvrdil, že Zumr byl zastřelen zezadu a to tak, že rána nad levým prsem zase vyšla z těla.
 Jakub Řezáč, sedlák z Trnové svědčil že když ráno oral viděl na cestě z Nosálova dva muže. V starším poznal Zumra který nesl ranec, mladšího neznal, ale zato ho dobře popsal. Mladík byl bez vousků, měl na řemeni pušku, na sobě tmavozelený kabát, světlezelené  kalhoty, černý klobouček a punčochy cihlové barvy.
 O tom jak byl Bensch vězněn v Bělé pod Bezdězem a jak z vězení uprchl mluví zpráva purkmistra a konšelů  bělských podaná v březnu 1671 apelačnímu tribunálu na hradě Pražském. K útěku mu dopomohla mladá švakrová vězeňského dozorce, která se zmocnila klíčů vězení, pomohla Benschovi z klády i pout. Stalo se to okolo půlnoci 1. března. Oba byli smluveni, že spolu prchnou do Žitavy kde uzavřou manželství. Benschovi se útěk zdařil, ale jeho pomocnice,  zatížená rancem šatů byla chycena.
 Ortel nad Benschem z Nosálova, vynesený v městě Bělé zní: "aby dle znění a vyměření Práva městského Uro 30, odst. 3, poněvadž on se mordu a loupeží spolu dopustil, jiným ke strachu a hrůze  na hrdle ztrestán byl, v čemž však ve všem právo vrchní vyhraženo".
 Bensch nepochybně za svůj zločin potrestán nebyl, neboť se spasil útěkem. Trest si odpykala v bělském vězení jenom jeho pomocnice.